Každý, kdo se domnívá, že celé víkendy děti s nařízenou ústavní výchovou proválí v zařízení, nebo se jen toulají po městě a tropí hlouposti, by se asi spletl. Ne že by naši chlapci byli zlatíčka se vším všudy, ale mnohokrát dokážou i to, co lidé v civilu nedokážou. Víkend věnovaný charitativní činnosti nebo pomáhání při obnovování historických památek, se nedá hodnotit jinak, než přínos pro celou naši společnost. Na „Horním hradu“ tráví naši chlapci nejeden víkend. Žádná navoněná postýlka, žádná kuchařka v dohledu, žádná sprcha s teplou vodou. Náročné podmínky a mnohdy těžká práce namísto pohodlíčka v ústavu u televize, popřípadě jiné odpočinkové činnosti, je také tvrdá životní zkouška. Kdo by si mohl myslet, že tyto náročné podmínky mají chlapci za trest, tak se plete. Jezdí sem totiž dobrovolně a rádi. Kdo z nás si v následném životě může zajít na zrekonstruovaný hrad a například svým dětem říci: „Tak tento hrad je také mým dílem“. Majitelé hradu jsou velmi rádi za pomoc našich dětí, jelikož skutečně hrad rekonstruují zejména hlavně za pomoci dobrovolné činnosti. Naši chlapci si také získali důvěru majitelů, obsluhují ve stánku, hrají si s přítomnými dětmi apod. Ať si tedy lidé kritizují děti z ústavů. „My však víme své!“