Během minulého měsíce přijel na návštěvu náš bývalý klient Martin Kabrhel. V našem zařízení pobýval mnoho měsíců a tak je jedním z chlapců, který může reálně hodnotit klady a zápory ústavní výchovy a také přínos pro jeho vlastní život. Pro upřesnění je nutné uvést, že i když se Martinovi průšvihy „nevyhýbaly“, bylo mnoho situací, kdy byl pro svoji upřímnost a mnohdy i pomoc, mezi zaměstnanci oblíben. Velice mu to sluší, je moderně oblečen a už z prvního dojmu lze usoudit, že se jde s něčím pochlubit.

Martin odešel v době, kdy měl potíže s užíváním návykových a psychotropních látek. Našel si zaměstnání, které brzy vystřídal; bydlel u přítelkyně, kde vztah z mnoha důvodů nevydržel. I když chlapec po ukončení ústavní výchovy průběžně kontaktoval ředitele a vedoucího vychovatele a kontakt nikdy nebyl přerušen, dnes sedí trochu v rozpacích a má proto mnoho důvodů. Martin totiž mnohokrát kontaktoval právě tyto osoby a žádal o nějakou pomoc a podporu. Odpověď vedení ústavu byla vždy stejná a velice tvrdá. „Martine, pomoc ti můžeme, uděláme to velice rádi, ale máme jednu podmínku. Začneš nějakým způsobem bojovat se svojí závislostí“.

Martin se usmívá a přiznává, že má za sebou složité období. Trvalo téměř ¾ roku, než se v našem zařízení Martin objevil a o pomoc požádal. Nevypadal vůbec dobře a souhlasil s jakoukoli pomocí. První zkouškou bylo pověření Martina vyřízením administrativy v místě bydliště, což zvládl bez potíží. Vrátil se s potřebnými doklady a my jsme kontaktovali organizaci s léčebným programem, Martinovi poskytli prostředky pouze na dopravení se do léčebny a nutné výdaje. Zklamání jsme se dočkali již druhý den, kdy jsme dostali z léčebny negativní odpověď: „Martin k nám nedorazil, do programu jej nebudeme moci zařadit“.

„Tady nastal pane řediteli zlom v mém životě“, říká Martin. „Finanční prostředky jsem použil ne na dojetí do léčebny, ale rozhodl jsem se je investovat do ubytování a na stravu v prvních dnech. Prostě jsem se rozhodl s drogami se poprat sám. Nastoupil jsem do firmy, která se zabývá archeologickým výzkumem , a tedy zaměstnává lidi na pomocné archeologické práce. Je to celkem dřina a za málo peněz. Mnoho lidí tam nevydrží, ale já jsem věděl, že pokud to nezvládnu, propásnu jednu ze svých posledních příležitostí. Výhodou je, že majitel firmy poskytuje také ubytování, které je celkem hezké a hlavně pro mne finančně dostupné. Dnes jsem práci a ubytování ve firmě domluvil i svému tátovi, se kterým jsem měl vztahové problémy, no prostě jsme si nerozuměli a po výstupu z ústavu jsme nemohli spolu žít, ale ani bydlet. Dnes je to mezi námi dobré a co si budeme povídat, ve dvou se to lépe táhne.“

Ředitel zařízení si neodpustí otázku, kterou chlapcům, kteří se do zařízení přijedou podívat, klade asi nejčastěji. Její znění je: „Martine, prosím odpověz mi upřímně, byl ti pobyt v zařízení vůbec v něčem přínosný, když jsi nakonec byl schopný se se situací takto poprat sám?“ Martin s odpovědí neváhá. „Byl to pro mě spíše azyl a to z důvodů mé složité životní situace. Mohu však říci, že pokud si v životě nevím rady a hledám možné řešení, vzpomenu si co a jak by mi poradili vychovatelé. Podle toho se pak rozhodnu a prostě to funguje. Přínos je tedy v tom, že se jakoby mám na koho obrátit, i když je to jaksi trochu imaginární.“

S Martinem ještě hovoříme o spoustě věcí a mimo jiné o jeho nejlepším kamarádovi z ústavu, který se také jmenoval Martin. Bohužel s ním není ve spojení ani Martin, ale ani ústav. Nevíme kde je a co se s ním děje. Při odchodu Martina přináší pošťačka dopisy a předává řediteli dopis také od tohoto nezvěstného Martina. Je ve výkonu trestu a ředitele ústavu žádá o kontakt na Martina Kabrhela. Je to náhoda, nebo trochu osud? To si rozhodněte už sami.

Arabadžiev S., řed. úst.